Lukáš Drásta: Domov pro seniory musí být hezký, otevřený a musí to být celé transparentní
Lukáš Drásta a Tomáš Eckschlager. Jejich původní profese nemají se sociálními službami mnoho společného. I tak ale v tomto oboru nejsou začátečníky. Pod názvem Senlife provozují dva domovy pro seniory. Jeden v Mělníku a druhý v Tmani u Berouna.
5 minut čtení
Když se loni na podzim vydali zaměstnanci Generali penzijní společnosti do domova Senlife v Augustiniánském klášteře v Mělníku, čekal je nevšední zážitek. Se seniory si povídali v kavárně u dortíku, ukazovali si fotografie z cest, odpočívali u masáže rukou nebo se vydali na procházku po zahradě.
Seznámili se také se spoluzakladatelem domova Lukáše Drástou. Se svým společníkem umístil soukromá zařízení do historických budov. A jejich podnikatelský příběh je neuvěřitelný. Na začátku stála potřeba umístit babičku do podobného domova. Tak se spojil s kolegou, zachránili zchátralé památky a pomohli řešit nedostatkovou péči o seniory. Jejich podnikatelskou cestu popisuje v následujícím rozhovoru.
Co pro vás znamená kvalitní bydlení?
Pro mě v mém věku je to samozřejmě dostupnost do práce, dostupnost služeb, zábavy a podobně. V tom seniorském věku se kvalita bydlení směřuje spíše na nějakou bezbariérovost. Bydlení pro seniora musí být funkční. Například, pokud je nemocný, tak aby měl polohovací postel. Pak je tu samozřejmě i otázka péče, ať už je to terénní domácí služba nebo případně to, že ten člověk žije v nějakém sociálním zařízení.
Jaká je teď situace, co se týče počtu těchto zařízení?
Sociálních zařízení není dost. Je to samozřejmě tím, že populace jak v Česku, tak v celém světě stárne, a to znamená ta zařízení nestačí. Většina lidí tu situaci neřeší dopředu, protože je ani nenapadne, že by ji řešit museli. Až je to aktuální, tak začnou zjišťovat, že ta státní zařízení jsou obsazené a čekací doba může být klidně rok nebo minimálně měsíce. A zjistí i to, že existují soukromí provozovatelé. Zavolají tam a tam jim řeknou, že to musí platit. A to je další šok.
Vy jste je spoluvlastníkem společnosti Senlife, která aktuálně provozuje dva domovy. Jeden v Mělníku a druhý v Tmani u Berouna. Jaká je čekací doba u vás?
Čekací doba je u nás v řádu týdnů nebo třeba jednotek měsíců. Ono to nefunguje tak, že jste v pořadníku a máte číslo 6. To znamená, že se šestý dostanete na to svoje místo. Takže někdy se může stát, že to umístění je velmi rychlé a může to být třeba za týden, ale také za dva měsíce. V obou domovech máme zhruba sto čekajících klientů.
Kdy vás napadlo se podívat na to, jak vlastně vypadá kvalitní péče? Inspirovali jste se nějakými modely v zahraničí?
Na začátek je dobré říct, že ani jeden z nás není z oboru. Tomáš je architekt, projektant. Já jsem vždycky řešil věci ohledně provozu, ať už kancelářských budov, nebo bydlení. Co je to sociální služba, jsme poznali skutečně až v ten moment, kdy jsme ji začali řešit. Přemýšleli jsme, co bychom chtěli my, jak bychom si tu péči představovali. A objezdili jsme zhruba 50 domovů po Čechách, ať těch krajských, nebo těch soukromých, kde jsme šli na takový mystery shopping. My jsme se skutečně tvářili, že potřebujeme někoho umístit. Ty domovy jsme prošli, viděli jsme jednání manažerů, personálu a prostředí toho domova. Pak jsme si řekli, že ten náš projekt musí být celý transparentní, ta péče musí být hezká, a hlavně musí být vidět ti samotní klienti. Protože když něco není vidět, většinou to znamená, že to není v pořádku.
Vaše oba domovy se nachází v historických většinou památkově chráněných budovách. Jak je náročné rekonstruovat historickou budovu?
Je to samozřejmě složitější než postavit novou budovu. Na druhou stranu je to historie a ti senioři jsou vlastně taky staří. Naše zkušenost je, že mnohým z nich je to příjemnější, než kdyby přišli do novostavby. Samozřejmě nějaké novostavby plánujeme, protože v některých místech ty historické budovy nejsou, nebo ne všechny jsou použitelné pro sociální služby. Ale vidíme, že to funguje a moc hezky to k sobě pasuje. Ale na co samozřejmě narážíme, je bezbariérovost.
Odnesli jste si z vašich projektů nějaké ponaučení?
Pořád děláme hodně chyb. Učit se nepřestaneme nikdy. Ale snažíme se odpočívat. Jeden domov jsme „rozjeli“ za 10 měsíců. Znamenalo to, že jsme pracovali 7 dní v týdnu od rána do večera. Teď sice máme připravených spousty projektů, ale máme lidi, kteří nám s tím pomáhají. Takže už máme čas i na sebe. Protože to tempo bylo z dlouhodobého hlediska neudržitelné.
Jak se ve svých domovech starají o pohodu zaměstnanců a jak finančně náročná je péče v domově pro seniory pro rodiny klientů? O tom všem jsme si povídali v nejnovějším díle podcastu Stačí málo.
Protože Generali penzijní společnost pomáhá svým klientům s finančním zabezpečením na důchod, šíří i osvětu o Alzheimerově nemoci. Proto podporuje globální institut INDRC (International Neurodegenerative Disorders Research Center), který se zaměřuje na neurodegenerativní onemocnění. Díky tomuto spojení naplánovali svoje aktivity v domově Senlife, do kterého opět plánují se vydat.
Mohlo by Vás zajímat:
